Kommentar zur Buch M. Heimann und zur Reaktionen in Medien.

 

 

. Es handelt sich um mein Kommentar zur "senzationelle" Bearbeitung Geschichte und Vorgeschichte der Tschechoslowakei durch Buch Mary Heimann " Die Tschechoslowakei, der Staat welcher hat versagt" und zu heftige tschechischen Reaktionen in OnlineMedien. "Revisionistische" Platform Autorin bei Ueberschreibung der Geschichte und Vorgeschichte Tschechoslowakei, beurteile ich kritisch, aber, zur unterschied zu manche tschechische Reaktionen , ich lehne das Buch nicht total ab. Nämlich, ich bin der Meinung, dass "Unkonventionelle Ansichten" amerikanische Historikerin, koennen uns helfen, bei Konfrontierung und  Revision das Jahrzenten dauernden Mythen heimischen und patriotischen tschechoslowakischen Historikern ueber geschichtliche Tschechoslowakei und damit koennen beitragen in Rahmen internationalen Geschichtsschreibung zur Akzeptanz der Revision klassichen Darstellung der Geschichte Tschechoslowakei vom protschechoslowakischen Authoren

 

 

Pokrivené zrkadlo domácim interpretáciách československých dejín.

 

 J. Čulík priniesol v  Britských listoch  koncipovaný ako senzačný príspevok o novej knihe  od Mary Heimannovej: Československo: stát který selhal/Czechoslovakia.The State that failed. Yale Uni Press,2009. Americká autorka  pôsobí aj na Glasgow Uni, kde,  je asi  aj Čulík.

 Zámerne som nenapísal  že ide o recenziu, lebo nemá  atribúty  vecného kritického prístupu. Knihou je nadšený, pripomína aj drobnosti že autorka študovala dokumenty aj v Čechách 2 roky a na naučila sa česky. Nekonfrontuje jej extrémny a prevažne negatívny uhol pohľadu, s inými názormi a  s objektívnou historickou skutočnosťou, faktami a súvislosťami. Lebo aby jej štylizácie mohli byť efektné, nutne musia byť zjednodušené a tu už ide o polopravdy a nepravdy. Z hľadiska vedeckej integrity  historika by som si podobný  prístup k interpretácii našich dejín od  nikdy nedovolil napísať. Lebo pri konštruované každého vyhranenejšieho záveru o historickej udalosti, osobnosti alebo javu, vždy zostávajú nezodpovedané otázky a tým i pochybnosti proti  danému úsudku, a  historickej rekonštrukcii netradičného zamerania.

  Na rozdiel však od známeho R. Koháka, ktorý v Literárkach reagoval na uvedený  prispevok a knihu pod názvom  Všechno je jinak, by som jeho totálne odmietnutie knihy americkej historičky tiež nepodpísal. Kohák knihu ale tiež  nečítal.  Odborník jeho kvalít, mohol  reagovať ešte fundovanejšie, lebo práve vydal monografiu o  filozofii českej dejín, ale skôr ide len o bezprostrednú reakciu.

 Kohák tiež nie je konzekventný, keď na jednej strany pokladá za užitočné štúdium „ pohľadu zvonku“ na interpretáciu českých/československých dejín, napr. v prácach sudetonemeckých historikov, Collegia Carolina aj  z hľadiska odpútavania sa od mýtov v interpretáciách domácich historikov nazhromaždených  od  r. 1918,a skôr.: Ani to sice není ta proklamovaná PRAVDA o nic víc, než naše české mýty o staletém úpění, o dokonalé republice a mnichovské zradě, avšak otevírá to cestu k porozumění. Připravuje to naše mýty o monopol na pravdu, která je vždy složitější než kterýkoliv monopol.“ Podla mňa aj monografia americkej historičky jej „ nečakane nový pohled“ je  tiež vhodná štúdia, lebo dáva podnety na  konfrontáciu sa  domácimi interpretáciami, a ich revíziu, ktoré sa opakujú už desaťročia a pokladajú sa u nás za nespochybniteľnú pravdu a pritom slovami Koháka “všechno je jinak“.

 

 Na ilustráciu, v akej asi polohe sa nesú  Heimannovej nové dejiny ČSR, tu prinášam niekoľko výňatkov v interpretácii príspevku Čulíka:

... od Mary Heimannové se tomuto konvenčně stereotypnímu vidění hodně vymykají... pro dnešní Čechy překvapující, možná šokující....

 

 ....  že základním problémem českého společenství byl jeho vypjatý nacionalismus a etnická nesnášenlivost, které čeští politikové slepě a tvrdohlavě vynucovali na obyvatelstvu.... Tvrdohlavé prosazování českého nacionalismu přivedlo český stát opakovaně na pokraj zkázy... že Mnichov si Češi zavinili sami. Vůči menšinám se chovali zejména v letech 1938-1939 i v poválečném období 1945-1948, neuvěřitelně krutě, aniž by je k tomu kdokoliv nutil.... Avšak v české komunitě vznikla mytologie národního osvobozování, která vyvrcholila ve dvacátém století. Český šovinismus konce devatenáctého století přinesl ve století dvacátém tragické důsledky...
O vznik nezávislého československého státu v roce 1918 se možná dost zasloužili američtí židé. Aspoň to tvrdí sám Tomáš Garrigue Masaryk v Čapkových Hovorech s TGM... .“ Rozbít Rakousko-Uhersko a vytvořit samostatný československý stát se Masaryk rozhodl zcela arbitrárně, s minimem spolupracovníků a naprosto bez jakéhokoliv mandátu z českých zemí..... a hovořil za Slováky a Rusíny, aniž by k tomu měl od nich mandát.....Masarykovi se podařilo přesvědčit západní spojence o nutnosti rozbití Rakouska teprve poté, když české legie spektakulárně ovládly po bolševické revoluci v Rusku transsibiřskou magistrálu, a Masaryk tak získal na mezinárodní scéně vliv, protože „jeho legie“ mohly přispět k válečným cílům spojenců...

Masaryk a Beneš naslibovali Slovákům a Rusínům autonomii, nic z toho však nikdy nesplnili. Menšiny byly nespokojeny.... Nový stát patří morálně Čechům, prohlásil Masaryk... Potíže byly i se Slováky... . V důsledku diskriminace Slováků získala na Slovensku obrovský vliv Hlinkova Slovenská l'udová strana. ...

Co následovalo, bylo zvlášť zajímavé a drsné. Jakmile totiž západní mocnosti Mnichovem odebraly dosavadním českým politikům moc udržovat multinacionální stát v područí, okamžitě se rozpadl a jeho následnické složky začaly projevovat tvrdě autoritářské a rasistické tendence. Tímto směrem šlo pomnichovské Česko-Slovensko dobrovolně, nikdo je k opuštění demokratických principů nenutil....... Druhá československá republika, která existovala od října 1938 do března 1939, byla otevřeně autoritářským státem, podobně jako třetí republika v letech 1945-1948. Vládla vydáváním nedemokratických dekretů bez mandátu, podporovala rasismus, neutralizovala politické odpůrce, zakládala koncentrační tábory a pronásledovala židy a cikány, a to čistě z vlastní vůle, bez jakéhokoliv vlivu nacistického Německa. Československé úřady začaly otevřeně praktikovat politiku etnického očišťování...   V červnu 1939 vydali Češi antisemitský zákon, jehož cílem bylo ochránit počeštěné židy a potlačit práva německých židovských uprchlíků... Protižidovský rasismus byl v Čechách založen na etnicko-jazykových předsudcích, na Slovensku měl náboženský základ. Na Slovensku vznikl po vytvoření Protektorátu Čechy a Morava pronacistický, katolický autoritativní stát, jehož xenofobní a nedemokratická politika měla kořeny v pomnichovském Česko-Slovensku.....

Němci dali Čechům skoro tak velkou míru autonomie jako Slovákům, kteří je přivítali jako osvoboditele, přestože se Češi vůči Němcům stavěli s resentimentem... Čechům se totiž v Protektorátě nic moc zlého nedělo. Je pravda, že v listopadu 1939, po demonstracích kolem výročí 28. října, němečtí nacisté brutálně zasáhli proti studentům.... Krutá pomsta Němců po zavraždění Heydricha – tzv. heydrichiáda – zcela zlikvidovala domácí český odboj, Beneš však získal, co potřeboval: vytvořil mezinárodně černobílý obraz českého mučednictví a německého zla. Zavražděním Heydricha se mu podařilo docílit, že Protektorát Čechy a Morava nebyl už považován za kolaborantskou pronacistickou zemi jako třeba Rakousko, ale za zemi okupovanou. (Na fašistickém Slovensku tutéž roli sehrálo r. 1944 tzv. Slovenské národní povstání.)..

 Drsné poválečné poměry ...Nekomunistům nevadily totalitní prvky v Košickém národním programu, zájem projevovali jen o potrestání „zrádců národa“... Na rozdíl od vybombardované Británie nebo Německa prožily Protektorát Čechy a Morava i první Slovenská republika poměřováno hrůznými poměry té doby relativně fešáckou válku. Výhodné bylo, že výrazně postoupil proces homogenizace obyvatelstva: za války se Češi i Slováci zbavili většiny Romů i téměř všech židů a po válce pak i Maďarů a Němců. Benešovi se podruhé podařil zázrak: přimět západní spojence, aby znovuvytvořili Československou republiku... Jenže Beneš byl úzkoprsý nacionalista a socialista, který se chtěl svým etnickým a politickým nepřátelům bezodkladně pomstít.... Odsud Maďarů ze Slovenska za jejich údajný „fašismus“ byl neuvěřitelným pokrytectvím, protože fašistický stát na Slovensku ustavili Slováci, nikoliv Maďaři... Po odsunu Němců a Maďarů však pro Čechy zůstával problém Slovenska. Ve volbách v květnu 1946 zvítězila na Slovensku pravicová Demokratická strana. Slováci požadovali osvobození šéfa Slovenského štátu Tisa, avšak české úřady ho nechaly v dubnu 1947 schválně popravit, aby „navždy vyřešily otázku slovenského nacionalismu“. Přitom český šéf protektorátní vlády Rudolf Beran byl odsouzen pouze do vězení...

 V Československu podle Heimannové zvítězil r. 1948 komunismus právě v důsledku českého národního šovinismu a v důsledku politického oportunismu pošetilých osobností českého veřejného života... Stalinské peklo, které vzniklo v Československu v letech 1948 – 1953, zemi nevnutil Sovětský svaz – vytvořila ho z vlastní iniciativy...

 

... Zakladatelé československého státu r. 1918 byli brilantní propagandisté. Je jejich zásluhou a také zásluhou mnoha talentovaných českých politických emigrantů, že je mezinárodně historie Československa většinou prezentována v pozitivním světle... Československo je prezentováno nikoliv jako agresor, ale jako oběť, a to i v těch nejhnusnějších obdobích svých dějin.... hlavním problémem bylo vždycky defenzivní ospravedlňování sama sebe. V Československu vládl nacionalismus, který se přizpůsobil každé ideologii, demokratické, autoritářské, komunistické, socialistické i fašistické....

 

Ešte moju dodatočnú poznámku:

 Heimannová korene-selhání státu-  vidí  užv 19. storočí i tým, že sa naší národovci postavili za - mytologii národního osvobozováni-, ergo obranného nacionalizmu, ktorý úplne neadekvátne označuje ako šovinizmus. Asi väčšie sympatie by u nej získali , ak by sa naše dobové elity  orientovali naopak - v tom  smere, ako to už F. Engels prognozoval, že tieto malé slovanské národy zaniknú vo veľkých národoch  v záujme europskej civilizácie a pokroku. Pravda tento postulát vykonštruovanej koncepcie knihy označovaný ako a la thése , nesie so sebou i problematizovanie vyhodnotenia  samotného vzniku  štátu  v r. 1918, a dalších míľnikov národnoslobodzovacieho zápasu. Otázku, či vo vývinovej špirále progresu euopskych dejín boli vôbec pozitívnym  a progresívnym javom. Pritom  autorka zabúda, podobne ako marxizmus. (ktorých vznik národných štátov dezavoval  ako vytvorenie za zeleným stolom), že vznik národných štátov v r. 1918 boil jednoznačné pokrokovým javom európskych dejin, lebo v tejto časti  Europy nahradzoval 150 rokov starý feudalistický mocenský systém Svätej aliance.

 Bolo by treba podrobnejšie štúdium knihy na to, aby sa zistilo, ako má autorka jasno o pozitívnej - či negatívnej úlohe - mýtu národního osvobozováni- v našich dejinách. Bolo by zvláštne, keby túto hybnú ideu našich moderných dejín nevedela pochopiť kladne. O základnom význame  národnooslobodzovacej ideologie totiž už boli jednoznačne presvedčení pokrokárski študenti z konca 19. storočia: M. Dežman písal vtedy pražskému žiakovi Stjepanovi Radičovi: Skoro sme sa utopili v tomto mori nemecko- maďarskej hegemónie. Musíme von ! Ale všetky prostriedky boja musíme použiť! Mne je jasné, že najprv musí byť federácia. Potom budeme mysleť na to ako ďalej... Môžem  túto problematiku kompetentne glosovať, lebo som pripravil základnú vedeckú monografiu v rozsahu 460 tlačených strán, ktorá v chronologickom diapazóne  obsiahleho dejinného vývinu 120 rokov analyzuje teoriu a prax národnosloobodzovacích hnutí a ich idelogie, na báze  vlastného základného výskumu a dokumentácie zo všetkých významných stredoeuropskych archivov i AVPR v Moskve,a PAA Bonn a  relevantnej odbornej medzinárodnej literatúry. V nasledujúcich týždňoch bude kniha  distribuovaná do predajní: Slovenské národné hnutie v medzinárodnom kontexte, 460 str.

 Aj pre vyše uvedené, táto zvláštna poloha intepretácie našich novdobných dejín v knihe americkej autorky má nebezpečne blízko aj k dobovej  a následnej -po r. 1918 -revizionistickej literatúre. Ostatne aj krátko po rozpade Československa, vyšla v Mníchove kniha o dejinách Československa a jeho rozpade s podobnou šikmou platformou interpretácie existencie  nášho spoločného štátu a  približne aj s podobným názvom. Vyúsťovala do záveru, že čo vzniklo chybne- omylom, muselo aj zaniknút. Mníchovskú publikáciu aj citujem v jednej svojej práci. Nemá  však náležitú vedeckú historiografickú úroveň. To zdá sa u Heimannovej nie je ten prípad, lebo J. Hochmann z USA v blogu uváda, že autorka je profesionálne doteraz nespochybnená a  k jej  remeselnej úrovni poznamenáva, že 406 stranová práca má 80 strán poznámok.

Poznámka: